Historie
Jeřáb oskeruše (Sorbus domestica L.) je v oblasti Českého Středohoří považován podle posledních zkoumání a závěrů za dřevinu s velkou pravděpodobností nepůvodní. V Čechách se jedná o jedinou oblast, kde stromy oskeruše ve větším množství můžeme nalézt. Výskyt je známý pravděpodobně od dob středověku, kdy se sem nejspíš rozšířila spolu s pěstováním vinné révy.
Proč ale stromy oskeruší nenajdeme i v Praze, na Mělnicku a dalších oblastech, kde bylo vinařství ve středověku také rozšířené? Jaký by byl důvod ji ve Středohoří pěstovat a jinde nikoliv? Nevedla by její cesta z Moravy nutně právě přes tato místa? Možná právě v odpovědích na tyto otázky můžeme najít argumenty, které by mohly naopak původnost oskeruše podpořit.
Existuje rovněž i možnost, že sem byla oskeruše dovezena cisterciáky z Německa z oblasti Saska (viz text níže), kde se v současnosti také vyskytuje a kde je její předpokládaná severní hranice rozšíření (mohla být zavlečena ale i tam), nebo mohla být do oblasti Č. Středohoří dovezena snad i rovnou z Francie. První cisterciácký klášter ve městě Cîteaux (zal. 1098) totiž leží v oblasti, kde oskeruše dodnes roste, a dokonce v městečku Mavilly-Mandelot (Burgundsko), které je přibližně 30 km od kláštera vzdálené, roste jedna z největších oskeruší ve Francii a Evropě (viz foto a přiložený mapový odkaz).
Roku 1251 Smil z Lichtenburka prodává obec Žernoseky cisterciáckému klášteru v Altzellu u Míšně. Cisterciáci založili ve Velkých Žernosekách rozsáhlé vinice a vytesali skalní sklepy. Vyrobené víno vyváželi po Labi do severního Německa, kde měli své kláštery.
převzato z webu https://www.wineofczechreublic.cz/p
Lze tedy s velkou jistotou předpokládat, že tento strom cisterciáci znali. Práci na polích i zahradách vykonávali osobně. Jejich zásluhou byly kolonizovány mnohé do té doby pusté oblasti západní a střední Evropy. Zároveň šířili pokročilejší způsoby zemědělského hospodaření, které byly běžné ve Francii.
Další stopou může být i zmínka o mniších z kláštera premonstrátů ve Steinfeldu, kteří působili v oblasti Porta Bohemica ještě před cisterciáky.
Poprvé se o vsi Žernoseky pojednává v zakládací listině litoměřické kapituly sv. Štěpána z let 1056-1057. Kolem roku 1140 povolal král Vladislav II. mnichy z kláštera Steinfeld na Rýně, aby se v labském údolí usadili a zavedli vinařství, což trvalo asi 100 let. V r. 1251 byla obec spolu s dalšími prodána duchovnímu řádu cisterciáků z kláštera Mariazell v Altzellu u Míšně. Za doby působení cisterciáků, trvající cca 170 let, dosáhl rozvoj vinařství značné úrovně a zejména pak za doby působení opata Eberhardta. Dokladem rozsahu vinic v oblasti jsou dochované rozsáhlé sklepní prostory, zejména ve Velkých a Malých Žernosekách, nebo ve Lhotce apod. Vinice v Malých Žernosekách měly ještě na konci 19. století výměru 26 ha. V současné době se podařilo obnovit cca 10 ha.
Převzato z článku pojednávajícího o historii Malých Žernosek.
https://www.malezernoseky.cz/historie-a-povesti/d-43586/p1=2123
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Za vlády Karla IV. došlo k velkému rozmachu vinařství a rozšíření sortimentu pěstovaných odrůd. I to by mohla být cesta, kterou se oskeruše do Středohoří mohla dostat - spolu se sazenicemi vína z Francie (stejně jako u cisterciáků vedou stopy do Burgundska). Podle vysazovaných odrůd (viz níže) se k nám dostaly ale i odrůdy z území dnešního Rakouska, Německa, Maďarska, ale i ze vzdálenější Dalmácie, tedy území, kde oskeruše rostou dodnes.
Ale to, že oskeruši nenajdeme v oblasti Prahy a Mělníka, tuto možnost příliš nepodporuje, protože Karel IV. zveleboval a stejnou péči věnoval i vinohradnictví v těchto oblastech, nicméně oskeruše zde prakticky nenajdeme.
Na rychlé šíření vinic v nejteplejších místech Čech ukazuje darovací listina Spytihněva II. již z roku 1057 daná kolegiátnímu kostelu sv. Štěpána v Litoměřicích, kde se uvádějí darované vinice z okolí města a vinaři, kteří mají krásná česká jména: Kozel, Stojan, Zvan, Daleš, Čecen, Dras, Bachuch.
Karel IV. věnoval v roce 1359 Litoměřicím vrch Radobýl, aby na jeho svazích byla pěstována vinná réva.
Císař Karel IV. Je znám nejen tím, že vydal zajímavá nařízení k zakládání vinic a upravil poměry vinařství u nás, ale také tím, že dal dovézt z Burgundska vinnou révu, aby zlepšil sortiment pěstovaných odrůd v českých vinicích. Jeho zásluhou se tak k nám dostala hlavně odrůda Burgundské modré (ve Francii nazývána Pinot noir), kterou naši předkové překřtili na Roučí modré nebo ho též nazývali dalšími názvy jako Černá ranka nebo v okolí Prahy Kocínka. Dále se v Čechách pěstovaly odrůdy rakouské: Běl velká neboli Vídeňka a Běl drobná. Z Německa pak Němčina (Tramín), Tarant bílý, Lampart bílý, Brynšt (Tramín bílý) a z Uher odrůda Klenice (Gohér). Též se pěstovala i odrůda Dalmatská nazývaná Běloočko nebo i Topol. Tu a tam byly vysázeny i muškáty.
úryvek z článku na: https://www.svetvina.cz/
Zdroj literatury: Vilém Kraus, Zdeněk Kuttelvašer, Bohumil Vurm: Encyklopedie českého a moravského vína, 1997
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Oskeruše každopádně má a našla si ve Středohoří na řadě míst optimální podmínky pro svůj růst, o čemž svědčí i její následné další cílené vysazování (některé stromy plní stejně jako na jižní Moravě dokonce i funkci hraničních stromů - např. památná Oskeruše u Horní Řepčice) a také její spontánní šíření.
Dnes nacházíme oskeruše zejména jako součást ploch starých zarůstajících sadů, původních vinohradů, na agrárních valech, mezích, podél cest a také v lesních porostech, kde zřejmě byla a znovu je i cíleně pěstována. Možná by nám více mohly prozradit i staré záznamy o pěstování lesů na panství Lobkowiczů, kteří na Litoměřicku hospodařili a v současnosti opět hospodaří.
Dále se s nimi už jen velmi zřídka můžeme setkat v intravilánech obcí (Malé Žernoseky, Březno u Velemína, Jenčice, Kamýk), přestože podle pramenů z literatury (viz Publikace a knihy) ještě v 50. letech poměrně dost stromů rostlo přímo v zahradách a u usedlostí.
V lesích Č. Středohoří je dle dostupných informací (Živa 2/2018) zmapováno více než 300 stromů. Počet stromů (zejména v kategorii těch mladších), ale bude jistě ještě o něco větší.
Zajímavá je pak další spojitost s pěstováním révy, kterou můžeme u oskeruše najít i v tom, že se kvalitní a pevné dřevo těchto stromů používalo na výrobu šroubů do vinných lisů a plody se používaly k čiření neboli krášlení vína (odstraňování sedimentu). Snad by se podrobnější informace o oskeruších daly najít i ve starých záznamech o produkci vína. V této souvislosti je asi nejzajímavější lokalita v Malých Žernosekách, kde krásný exemplář najdeme jen pár metrů nad Vinařstvím Sv. Tomáše provozovaném v objektu hospodářského stavení býv. "Phannschmidtova statku" pocházejícího z roku 1739 a v přilehlých historických vinných sklepích.
Německy mluvící obyvatelé Č. Středohoří znali tento strom pod jménem "Wasserrrutschken" a ne pod obvyklým německým Speierling, což nepřímo potvrzuje "český" původ pojmenování oskeruše ve Středohoří a celou záležitost kolem jejího původu zase o něco více "komplikuje". Může to být způsobeno ale tím, že němečtí kolonizátoři během kolonizace (13.století) prostě přejali a upravili původní české pojmenování oskeruše, která se v oblasti pěstovala/rostla už před jejich příchodem.
Rudolf Dundr píše o oskeruši mimo jiné toto:
"O letité přítomnosti oskeruší v oblasti Českého středohoří svědčí už téměř zanikající stopy v jazyce. Tato oblast byla v posledních nejméně dvou stoletích až na výjimky německojazyčná, i když míšení s českým prvkem probíhalo stále. Jen v několika obcích, kde rostou oskeruše, zůstalo obyvatelstvo z českoněmecky hovořícího osídlení. Řada slov zdejší němčiny vypovídá o předchozím českém osídlení. Tak je tomu i u oskeruší. Dodnes se jim tu neřekne jinak než "voserušky", německy "woseruschken". To svědčí o dávném pěstování v oblasti. Němci zde nepoužívali německé "Speierling", ale nějaké starší pojmenování odvozené od českého názvu oskeruše".
Oskeruše v Českém středohoří, Časopis Veronica č. 4/2010, str. 28
Oskeruše je dřevina pěstovaná od pradávna. Její původní areál je nejistý, z toho plynou i pochybnosti o původnosti v České republice (Úřadníček et al., 2001). Dle Kubáta (2012) není Sorbus domestica v Čechách původním druhem. Jeho pěstování však má již velmi dlouhou tradici. Svědčí o tom nejen dosud žijící staleté stromy, ale i Matthiolus o něm píše: "V Čechách pořídku se nachází a ne všem jest známý. V zahradě Jeho Milosti císařské v Praze několik mladistvých stromků se nachází." Obdobně se zmiňuje i Čelakovský: "U nás v ovocných zahradách zřídka se sází, ještě řidčeji v polích, aj. u Litoměřic blíž Pokradic a na Soví hoře (Kubát, 2012)."
BAKALÁŘSKÁ PRÁCE
Rozšíření jeřábu oskeruše (Sorbus domestica L.)
v České republice: první přiblížení
Vedoucí bakalářské práce: Ing. Vít Joza
Autor práce: Klára Stachová
České Budějovice, duben 2012